Cesty do krajin půlnočního slunce

Cesty do krajin půlnočního slunce: Poslední místo na zemi

Třetí část dokumentární minisérie zavede diváky na východní pobřeží Grónska, největšího ostrova světa. Režie L. Moulis Cílem malého filmového štábu režiséra Ladislav Moulise st., který s kamerou dlouhou dobu navštěvuje severní oblasti planety, bylo tentokrát východní pobřeží Grónska. Inspirací pro tuto výpravu byly práce významných osobností spojených s Arktidou – Knuda Rassmusena a Fridtjofa Nansena. Tuto část Grónska lze v historii ostrova přirovnat k odvrácené straně měsíce. Odlehlá, divoká a velmi špatně přístupná oblast dlouho vzdorovala prvním objevitelům a byla nemilosrdná ke svým obyvatelům. „Když se v roce 1884 kapitánu Gustavu Holmovi konečně podařilo proniknout z Cape Farvel přes ledové bariéry do fjordu Ammassalik, nalezl zde izolovanou inuitskou populaci čítající 413 lidí. Tito domorodci pokládali jejich příjezd za zázrak, neboť pevně věřili, že jsou „posledními lidmi na zemi“. Jejich inuitské kontakty byly totiž zcela přerušeny – sousedé na sever a na jih od fjordu Ammassalik vymřeli.“ Tento motiv z expedice G. Holma a další historické prameny byly inspirací pro uspořádání české filmové výpravy právě do oblasti fjordu a ostrova Ammassalik, kde pouhých několik stovek lidí přežívalo na skalnatém pobřeží v nepředstavitelně krutých podmínkách. Film se pokouší především o komparaci Rasmussenových a Nansenových poznatků se současným stavem inuitských komunit. Během natáčení se tvůrci filmu pohybovali v lokalitách Kulusuk, Tassilag (Ammassalik), Tinitequilq, Sermilik Fjord, Ikasartivaq fjord, Ikateq, Knud Rassmusen Glacier apod. Celá oblast je dodnes uzavřeným světem malých osad, kde život zásadně ovlivňuje klima a přírodní procesy. Led, který vítr přináší od Severního pólu, je určující pro lov a ostatní lidské činnosti. Ve struktuře filmu jsou zakomponovány unikátní archivní materiály – sekvence z Rasmussenova původního filmu – jako doplnění nebo rozvedení reálných situací, které nastaly při natáčení.