es
Cesty do krajin půlnočního slunce
S01E02 - Cesty do krajin půlnočního slunce: Grónské reminiscence
O Grónsku dodnes přetrvává představa jako o krajině věčného ledu téměř bez života. Území Grónska je srovnatelné s polovinou západní Evropy a s Evropou také zůstává geopoliticky propojeno, i když má už 38 let vlastní samosprávu. Grónsko je obyvatelné pouze v úzkém pobřežním pásu, neboť většinu jeho povrchu (85%) pokrývá ohromná ledová pustina – tzv. „ice cap“, vnitrozemský ledovec, jehož tloušťka dosahuje až 3 km. Méně známým faktem je, že v rámci celé planety obsahuje přibližně 10% zásob pitné vody. V současné klimatické situaci představuje stále rychlejší tání v Grónsku hrozbu pro nízko položená pobřežní města světa. Kdyby ledovec roztál, zvedla by se hladina oceánů asi o 6 až 7 metrů. Zcela specifickou zkušenost s grónským pevninským ledovcem má hlavní respondent filmu, český polárník Miroslav Jakeš, který ho v letech 1984 a 1996 přešel napříč z východu na západ, stejně jako známý norský polárník Fridtjof Nansen. Druhým přechodem se M. Jakeš zařadil mezi několik málo lidí, kteří přes „Ice cap“ přešli sólově. Při osamělém pochodu ledovou pustinou vnitrozemí polárník překonal vzdálenost 600 km. Grónsko se pro Miroslava Jakeše stalo místem, kam se od té doby stále vrací. A nejen na ledovec. Ve filmu představuje západní pobřeží, kde již od pradávna žije většina obyvatel Grónska: městečko Ilullisat v době letního slunovratu, lokalitu UNESCO – Illulisat Icefjord s ledovcem Sermeq Kujalleq, tundru se stády pižmoňů a neobvyklé zimní záběry na nejsevernější grónskou osadu Siorapoluk. Do osady M. Jakeš došel na lyžích – opět sám – po zamrzlém moři. Součástí filmu jsou unikátní archivní fotografie z první Nansenovy výpravy přes grónský pevninský ledovec v roce 1888 ilustrující obtížnost přechodu. Objektivní nebezpečí je stále velké i v dnešní době a pro každou výpravu je nutné speciální povolení, protože každá záchranná akce je v drsných klimatických podmínkách velmi obtížná. Sólové výpravy jsou zakázány.
más informaciónEpisodios
Temporada 1
Cesty do krajin půlnočního slunce: Poslední místo na zemi
Cesty do krajin půlnočního slunce: Poslední místo na zemi
Třetí část dokumentární minisérie zavede diváky na východní pobřeží Grónska, největšího ostrova světa. Režie L. Moulis Cílem malého filmového štábu režiséra Ladislav Moulise st., který s kamerou dlouhou dobu navštěvuje severní oblasti planety, bylo tentokrát východní pobřeží Grónska. Inspirací pro tuto výpravu byly práce významných osobností spojených s Arktidou – Knuda Rassmusena a Fridtjofa Nansena. Tuto část Grónska lze v historii ostrova přirovnat k odvrácené straně měsíce. Odlehlá, divoká a velmi špatně přístupná oblast dlouho vzdorovala prvním objevitelům a byla nemilosrdná ke svým obyvatelům. „Když se v roce 1884 kapitánu Gustavu Holmovi konečně podařilo proniknout z Cape Farvel přes ledové bariéry do fjordu Ammassalik, nalezl zde izolovanou inuitskou populaci čítající 413 lidí. Tito domorodci pokládali jejich příjezd za zázrak, neboť pevně věřili, že jsou „posledními lidmi na zemi“. Jejich inuitské kontakty byly totiž zcela přerušeny – sousedé na sever a na jih od fjordu Ammassalik vymřeli.“ Tento motiv z expedice G. Holma a další historické prameny byly inspirací pro uspořádání české filmové výpravy právě do oblasti fjordu a ostrova Ammassalik, kde pouhých několik stovek lidí přežívalo na skalnatém pobřeží v nepředstavitelně krutých podmínkách. Film se pokouší především o komparaci Rasmussenových a Nansenových poznatků se současným stavem inuitských komunit. Během natáčení se tvůrci filmu pohybovali v lokalitách Kulusuk, Tassilag (Ammassalik), Tinitequilq, Sermilik Fjord, Ikasartivaq fjord, Ikateq, Knud Rassmusen Glacier apod. Celá oblast je dodnes uzavřeným světem malých osad, kde život zásadně ovlivňuje klima a přírodní procesy. Led, který vítr přináší od Severního pólu, je určující pro lov a ostatní lidské činnosti. Ve struktuře filmu jsou zakomponovány unikátní archivní materiály – sekvence z Rasmussenova původního filmu – jako doplnění nebo rozvedení reálných situací, které nastaly při natáčení.
Sobre el evento
První část dokumentární minisérie nabízí výpravu do jedné z nejsevernějších pevnin Arktidy. Režie L. Moulis
Arktické souostroví představuje nejsevernější osídlené místo na Zemi. Režisér Ladislav Moulis st. prošel pěšky nejznámější osídlená místa se skupinou vedenou výborným znalcem Svalbardu, českým polárníkem Miroslavem Jakešem, a zažil kontakt s arktickou přírodou na vlastní kůži. Ani v krátkém letním období není takový pochod jednoduchý, vzhledem ke složité orientaci, častým brodům řek, přechodům konců fjordů a podmáčenému terénu.
Film mj. nabízí pohledy do vnitrozemí ostrova, např. těžko dostupné vodopády v oblasti Dickson Land, umírající ruské hornické město Pyramiden, které se mění ve skanzen a naopak znovu se probouzející Barentsburg, i pochod přes ledovec na historickou chatu polárníka Rusanova, jehož smrt je dodnes jednou z neobjasněných záhad Arktidy.
Na terénní základně ruských geologů v Barentsburgu je možná exkurze do minulosti polárních ostrovů Svalbardu. Geologové tu nejsou náhodou, při velkém nerostném bohatství Svalbardu současná klimatická situace otevírá netušené možnosti. V kontextu globálního oteplování se nyní Arktida stala územím, kde se protínají politické a ekonomické zájmy států, které se snaží upevnit zde svoje pozice.
Na Svalbardu je vždy akutní nebezpečí střetu s ledními medvědy. Každý, kdo opouští civilizaci, musí mít zbraň. I přesto dochází každoročně k incidentům, z nichž mnohé končí tragicky. Jeden z medvědů např. uvěznil české vědce po několik dní na základně a nenechal se odehnat. Tento zážitek ve filmu komentuje mladá výzkumnice čs. polární stanice na Svalbardu, studentka Klára Hajšmanová. Před medvědem museli unikat i čeští filmaři.